Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami, … klasický začátek pohádky, ale ta naše začala přeci jen trochu jinak.

Ve čtvrtek 23. srpna ráno podrobujeme tělo zkoušce, jestli bude schopno, po takřka dvou měsíčním půstu vstát, v čase školního roku obvyklém. Povedlo se! a před sedmou hodinou ranní stojíme na zastávce a vyhlížíme autobus směrem do Budišova. Dále přímočaře (s třemi přestupy) nabíráme směr Žďár nad Sázavou. Na nádraží využíváme velkorysosti protřelého cyklisty, který nás, za svých pět korun zaplacených za vypůjčení klíče od WC, nechává vyčůrat. Dodatečně se omlouváme Českým drahám za ušlý zisk. S jistotou znalců okolního terénu jdeme zkratkou (v průběhu pobytu jsme je hojně využívali), která se nakonec ukázala delší, ale za to tam byla horší cesta, do místa ubytování - Hamrů nad Sázavou.

S poctivostí prachovky vymetáme každý koutek našeho nového útočiště, které budeme po tři následující dny obývat. Po prvotním rozkoukání tišíme ozývající se hlasy v našem žaludku. Děkujeme „cukrárně U Kameníku“ (a taky mamce, té mé) za VYBORNÉ bábovky. Ještě než vyrazíme po okolí, stíháme oběd v podobě (roz)vařených špaget a rozdělení na čtyři dvoučlenná družstva. Lidi (John + Martin), Upíři (Sabina + Natálka), Proud (Anička + Janča) a AJAJ (Aneta + Jarda).

Během pobytu v Hamrech nás čeká šest úkolů a tak není na co čekat a jdeme na ten první s názvem přísloví. Hotovo. Dopsáno. Přiděleny body a už cupitáme směr rozhledna Rosička. Z průběhu cesty bohužel není možné nic napsat, protože po vynechání nevhodných slov by zbyly jen spojky a předložky. Omlouvám se, jedna věta by tu přeci jen byla: „Už tam budem?“ Teď vážně, cesta byla náročnější hlavně kvůli teplému počasí, přesto v 16:43 místního času jsme dobyli vrchol rozhledny tyčící se 24 m nad zemí. Morálka družstva je dobrá. Nic méně při cestě zpět do našeho tábořiště se více než, kdy předtím držím vzadu. Jako poslední. Kryji si záda. Ještě než karimatka v pokoji ztlumí náš pád na podlahu, pár z nás smočí nohy v řece Sázavě, aby je následně mohlo vyždímat, v odstředivé sušičce dětského kolotoče. Na první den toho bylo dost a všichni to skvěle zvládli. Večeříme a pomalu se chystáme ke spánku. Stáří stromu zjistíme spočítáním letokruhů na jeho pařezu, počet naspaných hodin u dětí podle jejich, … ale kdo by tenhle údaj chtěl znát?

Je tu pátek a s ním i třetí hra. Třetí, protože druhou jsme první den nestihli a bude na pořadu dne v průběhu dnešního dne. Geotest byl nakonec snazší, než jsem si myslel, nikdo se neztratil a všichni našli každou z deseti kontrol. Dopočítat bodování, zabalit plavky a jdeme. Přes Zelenou horu, zámek ve Žďáru nad Sázavou na Pilskou, kde strávíme většinu dne. Někdo se koupal, někdo si četl, někdo si házel a všichni jsme se hrabali v písku, jako by to byl první napadený sníh. Něco málo před čtvrtou jsme naznali, že nás ten vítr a zatažená obloha už víc neopálí a s tímto zjištěním opouštíme břehy Pilské vodní nádrže. Při cestě zastavujeme na oběd. U tuze tiše mluvícího číšníka si objednáváme jídlo a koukáme do mapy, kudy tudy cesta nazpět. Ještě než zarachotí klíč v zámku hlavních dveří ubytovny, házíme raketkou na přesnost, úkol číslo 4. Čas zbývající do večeře nám (tedy spíše holkám) krátí místní fotbalisté na hrací ploše. Před jídlem svorně slibujeme: „Když jeden, tak všichni“ O co jde? V plánu jsou topinky s česnekem. Čekáme na přikrývku tmy, která sebou přinese písečnou bouři. Musím přiznat, že u pátého úkolu, jsem se bavil asi nejvíc já. Vidět dvojici, jak se šátkem přes oči, držíc v jedné ruce lano, se proplétá nástrahami, před ně postavené bylo zážitkem. Po druhé a naposledy boříme tváře do spacáků a dříve či později každý z nás usíná.

Kapky deště dopadající na střešní okna, nám na chvíli vymažou úsměv z tváří, ale ten se nám po snídani a zvláště pak s prodlužujícím intervalem jejich dopadu opět navrací. Důvod je i ten, že v poslední hře je mokrá tráva ve spojení s bosými chodidly ta nejlepší kombinace. Natahování gumy je samo o sobě zajímavá podívaná, a pokud se k tomu přidá i boj o celkové umístění v soutěži je to v pravdě pekelná záležitost.

S blížícím se časem odchodu, zvyšujeme frekvenci balení věcí jakkoliv, kohokoliv, zametání čehosi, kamkoliv a hledání kdekoliv, čehokoliv. Nakonec se vše podaří. Tečku za vařením obstarají palačinky a jde se. Na nádraží ve Žďáru nad Sázavou dorazíme přesně. My nečekáme na vlak a vlak nečeká na nás. Nasedáme a přes Velké Meziříčí, kde se loučíme s Johnem a Martinem (v neděli je čeká tábor, tak využívají odvozu, aby byly rychleji doma) přesedáme na lokálku do Budišova. Cestou domů, už jen zdravíme, projíždějící známe tváře a něco před šestou se rozcházíme každý domů.

Dobojováno… bych normálně napsal, ale protože jsme v průběhu tří dnů žádné boje nevedli, napsat to nemohu. Celkovým vítězem absolvovaných soutěží se stali holky Janča s Aničkou, které v rozstřelu, absolvovaném pro shodný bodový zisk po posledním úkolu, porazily Martina s Johnem. Třetí skončili Jarda a Anetou a čtvrté upírky Natálky se Sabčou. Mám–li něco přiznat, tak že jsem se při přípravách na tento výlet hodně těšil. Těsně před odjezdem jsem se začal hodně bát, v jeho průběhu hodně smát a po jeho skončení hodně vzpomínat. Díky všem za Vaší účast.